Krátké interview s Petrou Fornayovou

Po svém sólovém představení Hlbinné porušenie epidermy, které bylo s úspěchem uvedeno na festivalu TANEC PRAHA 2008, vytvořila choreografka Petra Fornayová další dílo Kdo je Annik?, tentokrát pro českou taneční skupiny NANOHACH.

Jak vznikala vaše nová choreografie Kdo je Annik, kterou připravujete spolu se členy taneční skupiny NANOHACH?

Mým původním záměrem bylo vytvořit duet o dvou ženách zpěváka Iana Curtise – milenky Annik a manželky Deborah. Inspirací byl pro mě film Control od Antona Corbijna, který vypráví o Curtisově pracovním a osobním životě.

Sama jsem měla tančit jednu z postav a další ženskou roli měla ztvárnit Lucia Kašiarová. Jelikož však Lucia v té době otěhotněla, tak na začátku vzniklo krátké sólo, zač vděčím i Marii Kinski a jejímu sdružení S.E.S.T.A. V době mého hledání mi umožnila setkat se s moc zajímavými lidmi, choreografmi Jean Christoph Parrém a Dominique Boivinem. Choreografie byla pak uvedena i v Paříži na tanečním festivalu Jamais vu!. Na Slovensku organizuji festival Nu Dance Fest, kde minulý rok NANOHACH vystoupili. Oslovila jsem je v době, kdy připravovali spolu s Nigelem Charnockem inscenaci Miluj mě, a moc jsem stála o to, aby ji uvedli v prosinci minulého roku v Bratislavě. V březnu mi  pak volal  Honza Malík (NANOHACH), který vyjádřil přání skupiny se mnou spolupracovat a já mu nabídla právě tuto choreografii. NANOHACH mi nabídli hned tři tanečníky, dvě ženy a jednoho muže, jímž byl Michal Záhora, ten však nakonec musel svou účast na projektu odmítnou, jelikože se v červnu stal ředitelem Duncan Centre a bylo jasné, že se na novém projektu nebude moci z časových důvodů podílet.

Proč jste si vybrala právě toto téma, co vás k němu vedlo, kromě inspirace filmem, o které jste hovořila?
Líbí se mi hudba Joy Division a poté, co jsem viděla film, snažila jsem se sehnat více informací o Ianu Curtisovi, jeho ženě a vztahu s milenkou Annik. Namáhavě jsem pátrala po dostupném vydání autobiografie Deborah (nebyla skoro k sehnání), abych se dozvěděla více o tom, jestli o sobě obě ženy věděly a zajímalo mě, jestli se někdy setkaly.

A setkaly se?
Pravděpodobně o sobě věděly, možná se někde zahlédly, ale myslím, že nějak blíž se nesetkaly.  Asi spolu neměly možnost hovořit více o situaci, ve které se ocitly.

Když se vrátím k samotnému tématu. Tyto dvě ženy jsou si vlastně dost podobné, jsou pěkné, obě toho muže milují, jsou mu oddané. Podobný scénář zažívám i ve svém okolí, vztahy, které se rozpadají, ale není to o tom, že by nový partner byl tolik jiný od toho původního. Ptala jsem se sama sebe, čím se tyto dvě ženy lišily a v čem si byly podobné. Toto je téma, které zkoumám a na jevišti ho svým pohybem vyjadřují tanečnice Marta a Eliška. Říkám si, že to jsou spíše detaily, které hrají roli. Nechávám tanečnice existovat vedle sebe, vytvářím na jevišti jakousi fikci jejich přímého setkání, konfrontace. Vztah, který nikdy nenastal, se tak realizuje na scéně, ale není to o výčitkách a přílišných emocích, neptám se na to, proč se tam ocitly, obě jsou teď v jednom v prostoru a v jednom čase a já sleduji jejich postupné střety. Vytvářím vlastně reálnou iluzi situace, která se nikdy nestala. Pojítkem je smrt Iana Curtise, která obě ženy zasáhne a zanechá jejich vztahy k němu neukončené, nevyřešené.

Jakou roli hraje v inscenaci hudba skupiny Joy Division?
Používám pouze tři skladby zkomponované hudebníky z této skupiny, říkám to proto, že po smrti Curtise si původní členové založili novou kapelu New Order a já jsem použila i jednu skladbu z jejich repertoáru, která příznačně provází poslední čtvrtinu inscenace, kdy již víme, že Curtis je po smrti (sebevražda). Sama jsem si tuto shodu uvědomila až později. Hudbu k představení skládá a mixuje Tomáš Procházka a musím říct, že je to výborná spolupráce.  

Jak se vám líbí vybrané tanečnice Eliška Kašparová a Marta Trpišovská, liší se nějak jejich taneční pojetí?
Můj muž tvrdí, že máme s Martou velmi podobný taneční projev, možná je to pravda. Kontrast pohybových stylů tanečnic stojí samozřejmě v samotném základu inscenace, která je postavena na srovnání dvou žen. Obě tanečnice vytvářejí na scéně pokaždé jinou atmosféru a moc se těším na to, jak se bude dílo vyvíjet s každým novým uvedením. Obě jsou ve svých rolích skvělé, jsem ráda že to dělají zrovna ony dvě.

Chystáte v současné době ještě jiné projekty?
Za pár měsícú by měla být premiéra hry Ivana Vyrypajeva Červenec pod režijním vedením Aleny Lelkové, měla bych také hrát v nových projektech dokumentárního divadla v režií Jana Šimka, na prosinec chystám Nu Dance Fest, občas učím tanec a vedu občanské sdružení Asociace současného tance, což znamená hlavně dost produkční práce. Hned po premiére Kdo je Annik? se začnu soustředit na další taneční projekt, který se jmenuje Diamondance. Je to čistě konceptuální věc pro 4 hudebníky a 4 tanečníky, vytváříme choreografii podle předem dané obrazové partitury Milana Adamčiaka.  Jsem sama napjatá, jakého výsledného efektu se nám podaří docílit, premíéru plánujeme 15. listopadu v A4 – nultém prostoru v Bratislavě.

přidáno 10. 09. 2009