Toto je testovací zpráva
20.02
20:00 PONEC

Anotace:

Ustavičná pekelná vichřice
strhává duše, cloumá jimi, hází,
jedny o druhé tře ty hříšnice.
(Dante Alighieri, Božská komedie) 

L jako „Lust“ – touha, vášeň, rozkoš, smilstvo. Choreograf Andrej Petrovič staví na jeviště jedinou bytost – ženu, jejíž žízeň (ne)může nikdy být uhašena.

L / One of the Seven je prvním ze sedmi sól, kterými chce autor převést na jeviště tematiku sedmi smrtelných hříchů.

 

Slovenský choreograf Andrej Petrovič se po deseti letech v zahraničí, kde působil  především ve slavné Akram Khan Company, vrací na české a slovenské scény s provokativním projektem, který převádí na jeviště tématiku sedmi smrtelných hříchů. V prvním ze sedmi sól – L / One of The Seven –, které zkoumá motiv touhy a chtíče, se v roli zosobněné touhy se představí Martina Hajdyla Lacová, zakladatelka souboru ME-SA a držitelka ocenění Tanečnice roku 2015.

 

Martina Hajdyla Lacová
vystudovala Konzervatórium J. L. Bellu v Banské Bystrici a Akademii múzických umění v Praze, obor Pedagogika tance. Během studií spolupracovala s mnohými českými a slovenskými choreografy (Marta Poláková, Mirka Eliášová, Šárka Ondrišová, skupina Debris) i ze zahraničními tvůrci (Ji-Eun Lee, Karen Foss, Ann van den Broek, Maya M. Carroll). Od roku 2010 působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze. Kombinuje práci a tvorbu v domácím pražském prostředí se spolupracemi v zahraničních souborech. V Praze jí momentálně nejvíce zaměstnává domovská skupina ME-SA, kterou založila společně s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou před pěti lety, a soubory VerTeDance a NANOHACH. Ve Švýcarsku pracuje se souborem DA MOTUS! a v Norsku s choreografkou Karen Foss. Její autorské sólo bylo v roce 2012 nominováno na cenu pro Taneční inscenaci roku 2012. V roce 2015 získala cenu pro Tanečnici roku za výkon v SuperNaturals.

Recenze:

Martina Hajdyla Lacová ze skupiny ME-SA je totiž dokonalost sama. Andrej Petrovič přistoupil k výkladu tématu velmi originálně – skrze tělo interpretky a jeho svrchovanou taneční kulturu. Ale nejen to, on naprosto rozptyluje apriorní očekávání diváků; neexponuje její tělo jako erotické, nýbrž taneční. A táže se, jaké důsledky má pro toto tělo, když se ho zmocní Chtíč – když ho smyslnost uvádí do neklidu, když mění jeho obvyklý řád, zbavuje logiky pohybu za denního jasu mysli, když ho absurdizuje, poutá, stravuje a pálí. Choreografie však neobsahuje žádnou lascivnost, žádná klišé upadlé ženy, nic laciného, dokonce vlastně nic explicitně erotického. Tato taneční kreace na téma Chtíč je naopak jak jen možno noblesní. Quando una donna nobile… 

Mladá žena, kterou vidíme v úvodu ležet na podlaze, je decentní, má ušlechtile štíhlý zjev, s hnědými hladkými vlasy, elegantně oblečená do hnědého, rafinovaně ušitého kostýmu z luxusních materiálů. Vleže na zádech si hraje s bílou židlí. Prsty senzitivní ruky jako by hledaly na opěradle židle G bod. Anebo to jsou jen čiré možnosti pohybu dlaně. Její chtíč není zobrazen prvoplánově; jsou to nejprve spíše jen elastická, nenápadná a zároveň trochu záludná protahování štíhlých svalů a šlach v nezvyklých polohách – v předklonu, běhu po čtyřech, jak jí chtíč ohýbá tělesné tvary jako hysterkám v záchvatu. Zároveň jsou ty pohyby úskočně zdrženlivé a ne­prognos­ti­ko­va­tel­né.

Cokoli tanečnice udělá, je naprosto dokonalé. Perfektní jsou silueta, tvar kotníků, tvar lýtek, struna hřbetní – vskutku struna – elastická, pružná, chvějivá, o vysokém kmitočtu. Je to tělo, schopné vyjádřit nejjemnější tělesné záchvěvy. S tímto tělem, jehož každou šlachu, kůstku i rozlohy kůže má pod absolutní kontrolou, rozehrála tanečnice v široce rozevřeném vějíři nečekaných možností obraz těla nekontrolovaného, impulzivního, hříšného. (...)

Nina Vangeli, Divadelní noviny

Celému večeru dominuje výkon Martiny Hajdyly Lacové. Její excelentní interpretace jednotlivých psychických rozpoložení, to, jak dokázala ztělesnit ono šílenství, které pramenilo někde z hloubi její duše a těla, bylo fascinující. Právě scéna šílenství ve mně vyvolala velké rozrušení a zanechala silný zážitek, včetně „husí kůže“ po celém těle.

Jozef Bartoš, Taneční aktuality

Probouzení divokosti se děje pomalu, divák může sledovat především čisté linie celého těla, které vláční a pomalu jím proudí silnější a silnější energie. Snad nejlépe bychom mohli celkový dojem vyjádřit spojením „kultivovaná vášeň“. (...)

Štíhlé tělo tanečnice se postupně rozpohybuje a pročesává prostor jako na lovu, stává se vláčným, ale stále ve střehu jako pod vlivem prvotních instinktů. Nikdy se neuvolní docela. Choreografie také nepostrádá vtip – divákům asi dlouho utkví v paměti etuda s černými kalhotkami, ale spíš jako vzpomínka na téměř ekvilibristický výkon v oblékání spodního prádla bez použití rukou. (...)

Martina Hajdyla Lacová dokáže uchvátit zjevem i vnitřním napětím, které s ní diváci sdílejí, když sledují její pohyb i strnulé vyčkávání před další akcí. (..)

Čistota celého sóla je uklidňující. Ačkoli se tu tančí o vášni a chtíči, nenajdete stopy po provokaci a vulgárnosti, i když pohybové narážky na sexuální uspokojení jsou patrné. Nejde však o syrové fyzické divadlo, ale spíše o hru na svádění, jejíž obětí může být právě sám divák. Hru, v níž necítí žádné ohrožení. Pro diváka, který chce zažít potěšení z krásy pohybu, bude tato choreografie ideální.

Lucie Kocourková, Opera Plus

partneři představení